Tak se mi zdá, že jsme všichni začali poslední dobou trochu lenivět. Celá družinka se zkrátka fláká. Kluci věčně vysedával v hospůdce u Zlatýho Džbánu a hrajou bridž, nebo choděj za holkama a Caroline je pořád u toho svýho koně. Učí ho mluvit. Už se chudáček umí představit, pozdraví, zvládne pár frází o počasí a občas pronese nějakou duchaplnou větu typu: miluju Argila. Jak tak znám Carol, myslela tím určitě mě, jestli si totiž dobře vzpomínám, jest to mé ctěné jméno. Trošku na toho koně žárlím. Je s ním skoro pořád a mě nějak chybí. Už tak dlouho jsme si spolu nikam nevyšli... To jsem se rozpovídal, chtěl jsem tím jen říci, že nám tu poněkud upadá morálka. Je to asi tím, že není co dělat. Univerzitní život stagnuje. Maladeta je už od jara plná takovejch těch mladejch, co by rádi na univerzitu, každej by chtěl být čaroděj, pražit skřety bleskama, být neviditelnej, pít v hospodě zadarmo a osahávat mladý hezký šenkýřky ale oni netuší, holomci, co to dá práce, než se člověk naučí jen takovou maličkost, jako je třeba levitace předmětů. A takovejch je tady fůra. Courá se to z jedné hospody do druhé, no zkrátka mi to tu vadí.

Už jsem si říkal, že by to zase chtělo pro naši družinku nějaké vzrůšo, a že se půjdu zeptat na univerzitu, jestli si nevymysleli zas nějakou misi a pak se objevil ten plakát. Vyzdobenej pergamen na vratech katedry kai. Bylo tam husto, kolem se tlačil dav zvědavejch studentů a tak jsem si aspoň ověřil, co jsem se naučil na cvičeních čtení ze zavřené knihy. Nejdřív se mi poněkud pletly řádky, ale nakonec jsem dokonce rozluštil i ten klikyhák vpravo dole. Byl to děkanův podpis. Znak oficiální platnosti všeobecného vyzvání ke střelecké soutěži, která se má konat zhruba za čtvrt roku. Dost dlouhá doba, říkal jsem si (tenkrát), ale pak mi došlo, že mi skřeti při poslední výpravě zlomili luk. Byl to fajnovej kousek. Nestřílel sice moc přesně, ale zato ukrutně daleko. Když jsem párkrát zkoušel střílet do hradeb Maladety, myslím, že to bylo tak z dvaceti sáhů, nikdy jsem se netrefil. No měl jsem ho rád. A tak jsem si uvědomil, že musím vytáhnout nějaké svoje úspory a dát si udělat luk novej, ať už se střeleckého turnaje zúčastním nebo ne.
Toho odpoledne jsem se stavil za Caroline ve stájích. Nevšimla si mě. Stál jsem ve dveřích a pozoroval je. Něco si ta povídala se Sedrikem. To je ten její kůň. Moc jí to tam slušelo. Myslím, že okouzlila i Sedrika, protože si mě vůbec nevšiml. Pak jsem šel za nimi. Tuším, že mě Carol ráda viděla. Trochu jsme se pomazlili na seně a Sedrik na nás koukal, jako by nás tak viděl poprvé. Ale mlčel a neříkal nic, chudáček. Taky žárlí. Když jsme Sedrikovi vyměnili podestýlku, kterou jsme mu řádně zváleli, zmínil jsem se Caroline o střeleckém turnaji. Docela jí to zaujalo. Možná taky proto, že jsem ji řek, že ta listina vysela na bráně do katedry kai. Ona na to svoje hraničářský zasvěcení nedá dopustit. Vždycky dobře střílela. Když jí bylo devatenáct, koupil jsem jí takovou elegantní černou kuši. Už předtím hodně trénovala a tuhle zbraň ovládla dokonale. Trochu se usmála, když jsem ji řekl, že by určitě měla zkusit štěstí a zúčastnit se turnaje. Vzala to asi jako poklonu. Chtěl jsem se ještě toho večera stavit u zbrojíře a Carol šla se mnou. V nové části Maladety je jen jedno zbrojířství a to dost blízko od univerzity a tak jsme to měli cestou.

Z ulice je Meč a palcát jen takový malý krámek, ale vzadu je velká kovárna, malé cvičiště a dokonce střelnice. Sotva jsme vešli, už se vzadu cosi mihlo a pan mistr Kogan nás uvítal.
"Co pak si račte přát? Vás jsem už tak dlouho neviděl. Čím můžu posloužit, račte se rozhlédnout, meče šavle palcáty, luky šípy, samostříly, kuše, jen si račte vybrat, brnění štíty kopí a tak dále, atakdále, atakdále, vám to spolu ale sluší, slečna si určitě vybere nějakou elegantní dýku, tu je máme, tucet druhů k mání" a brebentil a brebentil. je to takovej docela milej trpaslík a má tu krám už od nepamněti.
"Potřeboval bych nějakej dobrej luk, mistře," řekl jsem, "možná jste už slyšel o turnaj, co se chystá. Ne že bych byl mistr střelec (a to jsem vážně nebyl ani tenkrát a nejsem ani dnes), ale ani trocha recese nikomu neublíží. Ale s kvalitou toho luku to myslím vážně, povídám, zaplatit můžu docela slušně." Kogan vůbec nebyl lakomý jak bývá u obchodníků, zvláště jsou-li to kouzelníci, zvykem, a nebyl to ani žádný vydřiduch.

Občas se stane, že si beru i luk, pokud mi ho zrovna před tím nezlomí skřeti, jako posledně.A ve vaku trochu jídla, malou lucerničku, láhev oleje a malou dřevěnou truhličku na ukládání cenností, zejména prstenů a drahokamů. A taky pár pergamenových svitků a brk na psaní. Jedna z nepostradatelných záležitostí. Večer jsme se všichni sešli u Caroline, jak máme zvykem před každou výpravou. Tedy skoro všichni. Nedostavil se Boubín. Nevrátil se ještě z toho svýho sběru. Pořád mu říkáme, že se jednou z těch svejch bylinek zblázní.. Kudůk jeden prašivá. Ehm. Nechám si ty svoje xenofóbní narážky a budu se zase věnovat našemu sejití. Seděli jsme u stolu. Bonifác, Daarwald, Racek a já. Caroline, jako jediná zástupkyně něžné poloviny populace (pominu-li všechny přítomné hobity a kudůky) (což shodou okolností není nikdo) kolem nás pobíhala a servírovala nám svůj výtečný jahodový koláč. Je to už taková prastará družinová tradice, že Carol vždycky upeče před výpravou tenhleten moučník. Je to dáno hlavně tím, že jahody jsou jediným ovocem, na kterém se náš družinový apetit shodl a z nemalé časti také proto, že Carol nic jiného upéct neumí. Ale jinak je to bezva elfka. A tuhle nevšední jahodovou pochoutku zapíjíme stejně nevšedním nápojem. Taktéž jedna z mála tekutin, kterou všichni nejen že sneseme, ale můžeme se po ní utlouct. Je to Carolinina specialita, a za nic na světě nám nechce prozradit, z čeho to míchá. Prý bychom to pak už nepili. Zvláštní je na tom ta žlutá barva. Pijeme to už tak dlouho, že nikdo z nás (vyjma mě, samozřejmě) si už nevzpomíná, kdy nám tenhle skvělej nápoj Carol nalila poprvé. Máme na ten den s Carol docela osobní vzpomínky a tak to nebudu rozebírat. Vrátím se opět k tématu. Vysvětlil jsem družině, o jakou výpravu se jedná, převyprávěl jsem zhruba už tak dost nekonkrétní pověst o Větrné hoře a dokončil jsem sdělením, že zítra brzy ráno vyrážíme z bran Maladety směrem na východ. Čeká nás Země stříbrných králů a možná i Farvel.