Boubín se neobjevil ani ráno. Vyrazili jsme ještě před rozedněním směrem na Dart-Hor, to znamená na západ a potom jsme mínili odbočit k Tortose na východ. Kdo by nás viděl poprvé, určitě by si pomyslel, co že je to za podivnou společnost. Pět postav na koních a každá jiná. Drobný Racek, mohutný Bonifác a mezi nimi v tom chabém světle probouzejícího se dne silueta elfí dívky...
V Maladetě obvykle nosíme všichni stejné tuniky, znaky univerzity a znamení vykazující příslušnost k našemu týmu, ale na výpravy se oblékáme zásadně neuniformovaně, každý podle svého vkusu, abychom tak potom nebudili pozornost jako organizovaná skupina, a tím méně jako univerzitní tým, přestože je Maladeta v zemi známa svou dobrou pověstí. Kolem poledne jsme dorazili do Tortosy. Nechtěli jsme zbytečně hnát koně, jelikož jsme tušili, že nás čeká dlouhá cesta, a tak jsme sesedli před branami Tortosy a rozhodli se , že zůstaneme asi hodinu a půjdeme se někam občerstvit. Město jsme už z dřívějška docela znali, a tak jsme zamířili do hospody. Kde se obvykle stavujeme. Hostinec Na rohu má několik velkých místností. Vybral jsem ho už dřív nejen pro jeho relativní útulnost, ale hlavně proto, že příchod šesti neznámých osob se docela ztratí a nevyvolá žádnou pozornost. Sedli jsme k jednomu ze stolů a objednali nějaké jídlo. Netrvalo to ani moc dlouho a už jsme si pochutnávali na velkých porcích masa s jakými si žlutými hlízami lilku, či čeho že. Dobře jsme věděli, že se nám na cestě moc často nestane, abychom se mohli v klidu posadit k jídlu v hostinci za stůl. Asi o dva stoly dál jsem si všiml jakési drobné postavičky v zelené tunice. Zvykl jsme si takhle se rozhlížet po lidech a dobře poslouchat, co se děje kolem. Už mnohokrát se nám to na cestách vyplatilo. Je to asi hobit, odhadoval jsme podle vzrůstu. Jako by cítil, že ho někdo sleduje, otočil se. Naše pohledy se na okamžik setkali. Oba jsme uhnuli pohledem, ale nebyla v tom žádná křeč. Ostatní z družiny si toho nevšimli. Jedl jsem dál a zapíjel dobrým vínem z místních sklepů. V ten moment jsem si ale uvědomil, že toho hobita musím odněkud znát. Znám, znám ho, ale odkud. A připadlo mi jako by mě taky znal. Však si určitě vzpomenu. Ještě jsme nedojedli, tedy kromě Bonyfáce, který už dopapal třetí porci a onen zeleně oděný hobit se zvedla ledabyle se přitočil k výčepu, něco řekl hostinskému a pak vyšel ven na ulici. Za nějakou chvíli po něm se od téhož stolu zvedly další čtyři postavy a odešly. Neviděl jsme jim do tváří, ale domnívám se. Že dva z nich byli trpaslíci. Jednoho jsme vůbec nerozeznala poslední byla docela pěkná hnědovláska. Když vycházeli ven, nepatrně se ohlédla a já si uvědomil, že ji také odněkud znám. A pak mi došlo, že je to dívka, kterou jsem občas vídal u nás na univerzitě. Postřehl jsem, že si jí všiml i Racek.Když jsme dojedli, nechali jsme na stole nějaké peníze a odešli jsme. Štolby nám přivedl ze dvora koně, o které se měl postarat. Daarwald mu dal pár stříbrňáků. Nebylo to málo a tak uctivě poděkoval a doprovodil nás na ulici. Stál a hleděl za námi, pak cosi zamrmlal, otočil se a zmizel. Vyjeli jsme z města a směřovali na východ. Počasí bylo docela pěkné. Na jihozápadě se trochu kupily mraky, ale až daleko nad mořem a jinak se obloha krásně modrala. Po nějaké chvíli jsem dal znamení Rackovi a oba jsme popojeli kousek dopředu před ostatní.
"Copak bys potřeboval, velký mágu?" mluvil potichu, ale neodpustil si malou narážku.
"Myslím, že bys o tom mohl něco vědět…"
"Nepovídej, já?" zeptal jsem se na oko udiveně.
"Možná, že sis všiml v hostinci té skupinky, co seděla kousek od nás. Jde mi o toho hobita, a myslím, že sis všiml i té holky." Trochu se pousmál. "Asi mi nebudeš věřit, Argile, ale na to samé svém se chtěl zeptat já tebe. Často jsem tak k jejich stolu zabloudil pohledem a nemohl jsem se zbavit pocitu, jako bych je odněkud znal. a nemůžu si prostě vzpomenout. "Připadlo mi," povídám "že ta holka je od nás z Maladety, zdá se mi, že jsem ji párkrát viděl na univerzitě." Racek si nebyl ničeho podobného vědom. K večeru, už vlastně spíš v noci, byla už tma, jsme dorazili do Ulamby. Ulamba je poslední knížecí město před hranicemi. Přejeli jsme asi ještě dvě míle dál za město a poohlédli se po nějakém místě k odpočinku. netrvalo to dlouho a našli jsme docela příhodné místečko. Ulamba je obklopená lesy a leží v rovinách. Vůbec na východ od Tortosy začínají rozsáhlé planiny a potom přecházejí v hluboké, nekonečné listnaté lesy. Na jihu se rozkládá Elburský les, ale ten už jsme v té dálce ani neviděli. (Noc byla pěkná bylo docela teplo.) Odsedlali jsme koně, Daarwald rozdělal malý ohýnek a než jsme všechno tohle stihli, vrátila se Carol odněkud z lesa, usmívala se a přes rameno nesla ledabyle přehozeného králíka, asi ho vytáhla z nějaké nory. Nebyl nic moc velkej, alespoň něco na chuť, říkali jsme si, a ušetříme ze zásob. Zkušeně ho stáhla a naporcovala a za chviličku už Bonyfác ...