Oblékla ses do zášti a zloby. Celá zahalená, jen kousíčky tvýho těla tím krutým závojem prosvítaly a vždycky, když jsem některý z nich zahledl, zrychlil se mi tep. Otočila ses ke mě, a já cítil, že se mi orosilo čelo, jak jsi mě přejela svým zlobným pohledem. Chtěl jsem snad odvrátit oči, ale nešlo to, tvůj pohled měl cosi v sobě a dokud si se dívala na mě, já musel hledět na tebe a tajit dech. Udělal jsem krok dopředu a natáhl k tobě ruku, abych tím tak snad trochu předstíral, že je vše v pořádku a sám sobě dodal sílu, ale Ty jsi odstoupila a posměšně jsi pozvedla koutek úst. Dost tvrdě na to, aby mě to docela ochromilo. Nevěděl jsem proč, ale oděná tou nechutí ke všemu a nenávistí k světu kolem a všem vzpomínkám a myšlenkám o budoucnosti, prostoupená divhou zlobou a pohrdáním jsi na mě působila okouzlujíccím dojmem. Tak silným, že jsem v té chvíli ztratil slova a snad i rozum. A určitě jsem v té chvíli ztratil srdce.